Školení řidičů vozidel do 3,5 t

"Referent" nemusí mít žádná další potvrzení. Platí pro něj stejná pravidla, jako pro "civily".

Pokud ti zaměstnanci mají pracovní smouvu uzavřenou v ČR, školení by mít měli, i když patří organizačně pod pobočku v cizině. Řídil bych se platností českého zákoníku práce. Pokud by ale měli pracovní smlouvu uzavřenou přímo se subjektem v cizině, musí se řídit tamními předpisy. Pokud v takovém případě přijedou do ČR, jsou to cizinci se vším všudy a speciální české školení mít nemusí.

Může nastat celkem několik situací. Nejprve ale k řidičským průkazům cizinců obecně. Jde nám nyní o osoby, který mají v ČR přechodný pobyt nebo zde pobývají déle jak 3 měsíce. Pokud je doba kratší jak 3 měsíce, tak „jezdí“ na svůj národní průkaz – pokud ho jako ČR uznáváme. Pokud jde o průkaz nějaké „exotické“ země, pak by měl být cizinec vybaven národním průkazem plus jeho mezinárodní variantou, vydanou v jeho domovské zemi.

Pokud je tu tedy cizinec déle jak 3 měsíce, tak mohou nastat tyto případy:

1. Nejjednodušší případ – cizinec je ze země EU nebo země, u které je uznáváno jejich řidičské oprávnění. Pak stačí podle místa trvalého pobytu zrealizovat výměnu jejich platného národního průkazu za průkaz český.
2. Horší případ – jde o zemi, kterou neuznáváme (bohužel jsem žádný oficiální seznam nenašel a je tedy nutno se zeptat na příslušném úřadě) a pak musí do autoškoly a získat tak platné české řidičské oprávnění. Což ovšem může být problém, pokud neumí česky nebo anglicky.

Co se týká referentských zkoušek, tak pokud řídí firemní vozidlo do 3,5 t, potřebuje je vždy. V případě předchozího bodu 2 samozřejmě až po té, co získá český řidičák.

Dle našeho názoru v tomto případě školení být nemusí. Zákon řeší pouze pracovní činnosti a pracovní cesty. Soukromé jízdy vč. cest např. do zaměstnání (tzn. jízda na místo práce, sjednané v pracovní smlouvě a mimo pracovní dobu) pracovními cestami nejsou. Bez ohledu na to, komu patří používané vozítko.

No, také bych si tipnul, že se školit musí, dokonce si vzpomínám na jakýsi výklad, který to zdůvoňoval, ale obávám se, že se mýlíme. JUDr. Dandová je jiného názoru. Viz další dotaz.

OSVČ, která pracuje sama nemá povinnost školení. Pracovněprávní a bezpečnostní předpisy ukládají pouze zaměstnavateli školit v oblasti BOZP zaměstnance a zaměstnancům ukládají povinnost účastnit se školení BOZP. Tato povinnost je ale dána jen ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec a je upravena ustanovením § 103 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Zásadně platí, že zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. Zaměstnavatel zajistí školení při nástupu zaměstnance do práce, a dále při změně pracovního zařazení, nebo druhu práce, dále při zavedení nové technologie nebo změny výrobních a pracovních prostředků nebo změny technologických anebo pracovních postupů a v neposlední řadě v případech, které mají nebo mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

Rozsah povinností vztahujících se z oblasti BOZP na OSVČ určuje ustanovení § 12 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, a podle tohoto ustanovení platí, že na OSVČ se vztahuje § 101 odst. 1 a 2, § 102, 104 a 105 zákoníku práce a § 2 až 11 zákona č. 309/2006 Sb. s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu. Ustanovení § 103 zákoníku práce o povinnostech zaměstnavatele na úseku BOZP ani ustanovení § 106 zákoníku práce o právech a povinnostech zaměstnance na úseku BOZP se na OSVČ nevztahuje, OSVČ není ani zaměstnavatel ani zaměstnanec, takže jí tyto úkoly ukládat nelze.

OSVČ si odpovídá za život a zdraví sama sobě a má i trestní odpovědnost (jako každá jiná osoba), že nesmí svým konáním ohrozit bezpečnost a zdraví jiných osob. Proto si musí OSVČ především provádět sama sobě prevenci rizik a sama sobě ukládat opatření k odstranění možného rizika poškození zdraví. Řada OSVČ provozuje různé služby, např. kosmetické, holičství, kadeřnictví, solária apod. a o tom předpisy ochrany veřejného zdraví hovoří jako o činnostech epidemiologicky závažných a vyžadují pro jejich výkon splnění řady podmínek. To všechno musí OSVČ znát a sama pro sebe si musí z těch předpisů vyvodit opatření. OSVČ nikdo nebude zkoušet, jestli např. zná tyto předpisy a jestli má např. zdravotní průkaz. Stejně tak např. OSVČ elektrikáři nikdo nebude říkat: „Musíš si udělat zkoušku podle vyhlášky č. 50/1978Sb.“. Samo sebou se rozumí, že když někdo jde vykonávat určitou činnost sám, že ví co tato činnost obnáší a jaké požadavky jsou na něho obecně závaznými předpisy kladené, aby při každé kontrole mohl s čistým svědomím říci: „Ano splňuji, zde mám doklady.“